Gladiátorská klání a souboje na život a na smrt odjakživa přitahují pozornost lidí a to i dnes, jak ukazuje úspěch filmu "Gladiátor", vítěze filmových Oscarů za minulý rok. V dobách starověku tomu nebylo jinak. Dnešní fascinující připomínka dávných časů však tehdy nesla až příliš hmatatelné a drsné obrysy. Lidé vždy rádi naslouchali příběhům o rytířských soubojích a opěvovali ideál čestných hrdinů, ale gladiátorské hry byly glorifikací nejkrvavější zábavy davů, jaká v lidských dějinách nezná obdoby. Bezesporu jim to však neubírá nic na jejich zvláštní přitažlivosti. Vrátíme se tedy na pár chvil do starověkého Říma a projdeme se po písku gladiátorských arén, kde řev skandujícího davu smazával rozdíl mezi životem a smrtí...

Gladiátorské hry pochází z etruských pohřebních slavností. Etruská říše byla ještě v 6.st. př. Kr. mocným svazem městských států, ovládající doliny řeky Pád a značnou část střední Itálie. Jeho obyvatelé ctili tradice dlouhých pohřebních ceremonií, jejichž součástí byly předváděné souboje vybraných mužů města. Stávalo se tak především při pohřbech vládců či význačných osobností a krev a zranění, utržená v bojových slavnostech, symbolicky vyjadřovala bolest pozůstalých a poslední poctu zemřelému. Tato tradice nezanikla ani po pozdějším porobení etruských měst Římem (v průběhu 5. a 4.st. př. Kr.), kdy se původní obyvatelstvo smísilo s novými kolonisty, a přetrvala v mladé římské republice dál. Asi první písemně doložený boj gladiátorů z pozdější doby se odehrál v roce 264 př. Kr. To zemřel bývalý konzul Publius Decius Mus, který se zapsal do dějin jako jeden z vojevůdců, jenž roku 295 př. Kr. v památné bitvě u Sentina v Umbrii porazil (spolu s Fabiem Maximem) spojené vojsko Galů a Samnitů. Na otcovu počest nechali jeho synové proti sobě nastoupit tři gladiátorské dvojice. Později souboje ztratily svůj tradiční význam a stala se z nich jen skvostná davová podívaná na uzdě politické zvůle.

Římští konzulové a zvláště císaři neváhali boje gladiátorů využít ve svůj skrytý nástroj moci. Popularita sehrávala svou úlohu v politickém soupeření v Římě a organizace oblíbených bojových her pro ně představovala slibnou příležitost. Odtud také pochází pojem "Chléb a hry" (pantem et cincerem), příhodně vyjadřující praxi v získávání přízně davu. Krutě zhýčkaný lid se nikdy nemohl nabažit své oblíbené podívané a politici se naučili, jak spojovat příjemné s užitečným. Stalo se tak běžným zvykem pořádat gladiátorská klání při příležitostech významných událostí (jako po vítězné válce či uzavření míru) na oslavu vladařova úspěchu, dobytí nové provincie nebo po nástupu nového císaře na trůn. Takové slavnosti, včetně divadelních her a honosných hodů pro tisíce lidí, se konaly např. v roce 44 př. Kr. po Caesarově triumfu v občanské válce. Císař Commodus (vládl 180 - 192 po Kr.), syn Marca Aurelia, nechal na počátku své neslavné vlády vyhlásit 150 dní pompézních her. Jen stěží si lze dnes představit, kolik životů při nich bylo asi zmařeno.

Zpočátku v amfiteátrech kralovaly divoké boje se zvířaty. Poutavá byla střetnutí s rozzuřenými šelmami, lvy, tygry, býky či medvědy. Typickou podívanou představoval fiktivní lov, kdy do arény vypustili z klece statného lva a za ním posléze několik mužů vyzbrojených obvykle oštěpy a štíty. Dva z nich nesli velkou síť a ostatní se pokoušeli nahnat lva tak,aby ho do ní mohli chytit. Rozdivočelé zvíře, stále více se zamotávající do pevné sítě, pak skončilo jako bezmocná kořist. Jindy se lovu účastnili jezdci na cvičených koních, kteří kroužili po aréně, odskakovali z dosahu lítých bestií a metali po nich oštěpy či stříleli šípy. V běžné praxi před bojem figurovaly i takové prostředky jako násilné dráždění a hladovění zvířat, aby se dosáhlo jejich zuřivosti a napětí mezi diváky. Organizátoři her však nabízeli Římanům také rvačky samotných šelem.

Oblíbený byl prý souboj mezi agresivním lvem a mohutným, silným býkem. Aby se od sebe zvířata nemohla nadlouho odtrhnout a neutrpěl tak spád, pohůnci je k sobě předem připoutali železnými řetězy. Skučící bestie se tak rvaly a trhaly si maso z těla, dokud z nich nezůstaly jen nevábné mršiny. Římané byli prý tvrdý národ, uvyklý na krev, a jejich otrlost zřejmě neznala mezí. Chycená zvířata se dovážela do Říma především ze Sýrie a Afriky a tak obecenstvo sledovalo i boje se slony, nosorožci nebo velkými opicemi. Při slavnostech na počest otevření nového římského amfiteátru, Kolosea, prý bylo ubito na 5000 zvířat. Ačkoliv toto číslo zřejmě z "úcty k císaři" zveličil některý dobový historik, myslím, že to nic nemění na jeho tragické skutečnosti. Některá vystoupení však nesla i mírumilovný cirkusový punc, když svůj um prokazovali tehdejší krotitelé zvěře. Velké oblibě se podobná vystoupení těšila za císaře Claudia, který byl spíše odpůrcem tradičních příliš krvavých gladiátorských soubojů muže proti muži.

Stejná zábava, jakou se kochal lid Říma, se přitom neodpírala ani jeho provinciím. Pro tyto účely byly ve větších městech postaveny arény kruhového půdorysu. Na vyvýšených plošinách usedalo obecenstvo a křikem povzbuzovalo z výše své oblíbence. Jediný přístup do prachu kolbiště vedl skrze přízemní tunely. Ke zdem arén také přiléhaly všechny nezbytné ubikace a prostory pro gladiátory, jejich stráže, cvičitele a pomocné otroky. Celý komplex musel zahrnovat kuchyni se spižírnou a prostou jídelnu, kde gladiátoři jedli, a kovárnu, v níž se kovala a opravovala leckdy "fantaskně" zdobená výzbroj a výstroj pro připravovaná vystoupení. Trénink zápasníků probíhal v určených prostorách pod dohledem instruktorů. Kdo odmítal vzít zbraň, byl zmlácen nebo zbičován a pokud se ukázal být přesto k ničemu, využil ho majitel gladiátorské školy jinak. Některé souboje se odbývaly jen v duchu rychlého "pobíjení odsouzenců" a tam tyto typy posílali v podstatě "na rychlou smrt". Hodili se i tehdy, když chtěl majitel šetřit cenné cvičené gladiátory, kteří čím déle byli naživu, tím více mu mohli vydělat peněz. Vlastní život rozhodně nikomu z nich nepatřil. I smrt jim určil někdo jiný.

Autoři: Farflame a jeho tým    /   Úvodní stránka  /  Farflamovy češtiny  /  Videa  /  Články a rozhovory